Není asi vůbec v lidských silách ubránit se smutku, když odešel ten, který kdekoho z nás svou veselou myslí a neutuchajícím smyslem
pro humor nejednou povzbudil a zbavil špatné nálady.
Byl pro nás ohromnou oporou a skvělým kamarádem. Navždy se nám zaryl do mysli a do srdce. Vzpomínky a zážitky, které jsme s ním prožili,
se nedají spočítat, bylo jich mnoho. Stejně jako odešel on, odejdou i jeho hlášky, jeho smích, jeho veselá nálada… Zmizí spousta věcí
s ním spojených, ale vzpomínky zůstanou. Ty nádherné vzpomínky, které vytvořil jeden z nejlepších lidí na světě. Nebojte se a vzpomínejte na něj!
Pan Stanislav Novák, Standa či Stáňa, jak mu většinou říkali, se narodil 19. října 1953. Pocházel z 10 dětí. Rodina žila nejprve na Myslíku,
později v Palkovicích. Sourozenci Novákovi to neměli v dětství lehké. Při tom počtu dětí tomu nemohlo být jinak, než že nejstarší sourozenci
přebírali částečně práva a povinnosti rodičů. A tak každý ze sourozenců asi okusil, jaké je to být nejprve hýčkaným nejmladším, nejmilejším,
nejkrásnějším - jak už to u nejmladších sourozenců bývá - aby najednou zjistil, že se plynule stal hlavou smečky, tedy že měl na krku skupinu
mladších sourozenců. I Standu to neminulo, ale svým třem mladším bratrům, o které se musel starat, byl starším kamarádem a vzorem. Jednu dobu
dokonce všichni spávali v jedné posteli (roztahovací gauč v kuchyni a na něm „štorcem“ 4 ogaři). Světlem se nesmělo plýtvat, a tak večer bylo
nutné na pokyn tatínka brzo „sfúknut“ a tehdy oni všichni vytáhli schované knížky a při blikačce, což byla plochá baterie, na níž gumička
přidržovala žárovčičku, každý pod svou dekou tajně četli - ten Vinetoua, ten zas Robinsona - do půlnoci, nebo jindy pěkně za tmy si zase spolu
potichu - velký vůdce smečky nesměl totiž nic slyšet - vyprávěli a dlouho do noci spřádali plány. Snad i právě proto se mezi všemi sourozenci
Novákovými vytvořil neobvykle vřelý, až obdivuhodný vztah, stále si pomáhali a vždy stáli při sobě, a to i v době Standovy nemoci, stále si byli blízcí.
Od mládí měl Standa blízký vztah k přírodě. Vedl skauty, rád trampoval, miloval i country muziku. Dalším a v podstatě celoživotním koníčkem byl folklor.
Tancoval v souborech Ostravica a Vojvoda a tam také potkal svou pozdější manželku Marii. A vzhledem k tomu, jaký vliv měl na své mladší bratry,
není určitě náhodou, že všichni tři se stali věrnými skauty a rovněž zapálenými tanečníky různých folklórních souborů a přáteli folkloru vůbec.
Standa měl i velký výtvarný talent, a tak po vyučení a vlastně již jako ženatý otec rodiny ještě dálkově vystudoval Umělecko-průmyslovou školu
v Ostravě. Své výtvarné nadání pak uplatňoval jak v zaměstnání a později ve vlastní firmě, tak i ve svém volném čase.
Jeho život byl více než 30 let spjat s Dětským folklorním souborem Ostravička. Ten založili Standa a jeho manželka Maruška v roce 1982, protože
láska k folkloru jim byla společná. Spolu vychovali dvě krásné dcery Galinu a Simonu, které - jak jinak - také prošly Ostravičkou, spolu se radovali
z jejich úspěchů a ještě později také z narození vnoučat.
Z malé skupinky dětí se Standovi s Maruškou podařilo za více než třicet let existence Ostravičky vybudovat známý soubor. Vytvořili specifický systém
vedení souboru a výchovný systém práce s dětmi. Pod jejich vedením soubor získal řadu ocenění nejen v ČR, ale i v zahraničí, reprezentoval naše město
v řadě zemí Evropy, ale vystupoval i v Africe, Asii, a Americe. Stanislav Novák stál také u zrodu Mezinárodního folklorního festivalu Frýdek‑Místek,
který Ostravička pořádá a hlavně organizačně zajišťuje jeho chod. Při pořádání tohoto festivalu hrál nezastupitelnou roli, byl jeho hnacím motorem,
také jeho zásluhou získal festival statut mezinárodních folklorních organizací CIOFF a IOV a stal se tak jedním z nejvýznamnějších folklorních festivalů v ČR.
Standa velice miloval děti, uměl to s nimi, byl s nimi ve svém živlu, šprýmoval a vtipkoval. To poznaly nejen jeho vlastní dcery, ale stovky dětí, které prošly
souborem Ostravička. Uměl všechny pěkně napálit, když své výmysly podal tak, že mu je uvěřili. Např. jednou, když byla Ostravička na Sicílii,
jeli se kamsi do hor ubytovat. Standa dětem vylíčil, že na ubytování má každý druhý pokoj televizi, takže nabyli dojem, že je čeká luxusní hotel.
Jen jim Stáňa nějak opomněl říct, že ty „pokoje“ budou jen dva, tedy jedna velká místnost pro kluky, druhá pro děvčata. Ti byli naštvaní, když viděli
ty palandy a spartánské ubytování! Protože měl děti velice rád, byl samozřejmě šťasten z postupného narození svých čtyř vnoučat, jimž se velice věnoval
a ochotně s velkým nadšením plnil své dědečkovské povinnosti.
Rád se vracel do míst, odkud pocházel. Na Myslíku - na Palkovských hůrkách - koupili Novákovi starou chalupu, kterou Standa neustále zveleboval a
staral se o zahradu. Miloval teplo a slunce. Nelenil vstát ráno ve čtyři, aby byl v pět v práci a odpoledne ve dvě už na chalupě, kde strávil celé odpoledne na sluníčku.
Standa byl veselý a společenský člověk. Každý, kdo ho znal, má určitě v zásobě nějakou vtipnou historku s ním. Byl to ale také nesmírně pracovitý
člověk, vytrvalý a zároveň nesobecký, nepracoval jen pro sebe, ale zejména pro všechny kolem sebe. Vždy podal pomocnou ruku tam, kde bylo třeba.
Uměl svým specifickým smyslem pro humor zmírnit napětí, když se v jeho okolí objevilo. A tak tu po něm zůstane obrovské dílo - za všechny musíme
zmínit už vzpomínanou Ostravičku i Mezinárodní folklorní festival, u jejichž zrodu a chodu stál. Především nám tu ale zůstanou vzpomínky na překrásného,
laskavého člověka s velkým srdcem.
Jaký byl? Aneb Standa Novák ve vzpomínkách.
Tradic, folkloru, písní a tanců není nikdy dost a jen díky mnoha obětavým lidem, jako je, vlastně byl Stáňa, tyto tradice zcela nezmizely
v propadlišti lidských dějin, což je právě teď, v současné době velmi důležité. Stáňovi děkuji, že mne vtáhl do dění Ostravičky, ač v mnohém
jsme nemívali vždy shodný názor, šlo nám o stejnou věc - aby děcka tanec bavil, aby rodiče pojali Ostravičku jako svou rodinu, abychom nebyli
kroužkem, ale nositelem něčeho, co přináší hodnoty a dětem do budoucna pomůže vytvořit náhled na svět, širší rozhled, vytváření vazeb a vybudování
zdravého sebevědomí i třeba skrze úspěchy na pódiích jak našich, tak i světových. Stáňa do mě vlil chuť pomáhat tomuto souboru, bojovat o jeho
udržení a zviditelňování a to už ve mně, ale i v Davidovi díky Stáňovi zůstane napořád. To co děláme - vstáváme i usínáme s Ostravičkou -
David zodpovědným přístupem k souboru, já neustálým hledáním možností, jak souboru pomoct, to jsme předtím nasáli od tohoto zakladatele souboru
a nyní v tom pokračujeme kvůli němu, kvůli jeho památce, kvůli zachování toho, co 33 let budoval.
Jana Herotová
Nemůžu zapomenout na to, jak při nějakém rozhovoru Standa zjistil, že hraji volejbal. Okamžitě mne zval do tělocvičny, abych si přišla zahrát
s příznivci volejbalového klubu Ostravičky. Ptala jsem se, jestli tam chodí i nějaké ženy, přičemž mě Standa ujišťoval, že ano. Dorazila jsem tedy
ve smluvenou dobu do tělocvičny a zjistila jsem, že jsem tam jediná žena. Říkám Standovi: „Vždyť tady není žádná holka!“ A on na to: „Jak to že ne,
jsi tady ty!“:-) Hraji s nimi dodnes, je to skvělá, pohodová parta a hlavně mě ujistili, že se dá hrát volejbal pro radost v každém věku. Standa měl
volejbal moc rád a říkával mi, že bude hrát, dokud to půjde, že nechce být nikdy ten ubrblaný důchodce, co sedí doma u televize a jen si stěžuje.
Pořád tomu nemůžu uvěřit, že už za námi do tělocvičny nikdy nedorazí…
Katka Rohovská
Stáňa pro mne vždy bude člověkem, který miloval svou rodinu, miloval folklor, miloval děti a vytrvale podporoval jakoukoliv věc, pro kterou se nadchl;
člověkem čestným, laskavým, férovým a upřímným, s osobitým smyslem pro humor, který mne často při mé důvěřivosti nechával tápající, zda to myslí vážně,
nebo je to vtip. Vytvářel hodnoty, které přesahují to, co běžný lidský život obsahuje. Měla jsem vedle něj pocit, že všechno je možné. Byl pro mne
ztělesněním přísloví „Kde je vůle, tam je cesta“. Děkuji, bylo mi velkou ctí.
Lenka (Kalábová) Kučerová
Standa Novák a jeho nezapomenutelná pomoc v Litvě
V květnu 2014 se chystal soubor Ostravička na zahraniční vystoupení do Litvy. Odjezd z místeckého nádraží byl plánován zrovna na den mých 17. narozenin.
Těšil jsem se, jak si to s přáteli v autobuse pěkně užiju, je to přece jen dosti dlouhá cesta a v autobuse by nemusela být nuda. V pondělí jsem zaměstnal
rodiče při balení a chystání nezbytných věcí, ale kolem oběda mi začalo být nějak divně. Bolelo i nebolelo mě břicho, neměl jsem chuť ani na jídlo, ani na pití,
byl jsem zkrátka nějaký nesvůj. Rodiče tento stav přisuzovali cestovní horečce, ale mně se to celé nějak nezdálo. Nikdy jsem ničím takovým netrpěl.
Při odjezdu z nádraží jsem se snažil překonat sám sebe, nervózní mamce jsem slíbil, že ji budu často volat, zda se stav zlepšuje, či nikoli. Zamával jsem rodičům
a hurá na oslavy v autobuse. Ale nic, byl jsem divný čím dál více. Tehdy si přesně pamatuji na slova Standy Nováka, který kromě bezpečnostních pokynů pro děti
prohlásil, že Radim zrovna slaví narozeniny a nějak přebral, protože je mu šoufl. Je pravdou, že autobus musel několikrát zastavit, jelikož to „nic“ ze mě chtělo
ven. Žaludek se mi obracel dokola. Pak mě Stáňa vysvobodil, dal mi hned 2 kinedryly, po kterých se mi evidentně ulevilo.
Po příjezdu do Litvy se situace normalizovala a já hlásil mamce do telefonu, že to byla jen plynatost střev. Vše probíhalo normálně, ale při výstupu na litevskou
Horu křížů jsem kráčel jako praštěný. Byl jsem poslední v davu, nechtělo si mi jít ani mluvit, ale co jiného mi zbývalo. Při zpáteční cestě se bolesti stupňovaly,
co krok to větší bolest, těšil jsem se do postele hostující rodiny. Tam už jsem se ale nedostal. Zachvátily mě neskutečné bolesti v podbřišku a při zkroucení těla
k zemi jsem prosil Pána Boha o pomoc. Nikde nikdo, s ukrutnou bolestí jsem se doslova připlazil pro pomoc. V tu chvíli mi byla nanic angličtina i posunková řeč,
rukama jsem si držel břicho, které bolelo jako hrom, a mluvit jsem ani nemohl. Standa společně s maminkou chlapce, u kterého jsem byl ubytován, mi pomohli
doplazit se přes cestu k nemocnici. Bohu díky, že byla tak blízko.
Později jsem se dozvěděl, že mi prasklo slepé střevo a můj život visel na vlásku. Rychlý přesun do nemocnice mi zachránil život. Když mě téměř v bezvědomí
vezli z příjmu na nemocničním vozíku k rychlé operaci, pamatuji si jen Standu, teplé stisknutí ruky tety Marcely a chlácholící slova Standy o tom, jak to všechno
přece musím vydržet. Pak už si toho moc nepamatuji. Najednou jsem se ocitl na JIPce litevské nemocnice, všude pobíhající personál mluvící jaksi jinou řečí,
tedy řečí, kterou jsem nikdy v životě neslyšel.
V nemocnici mě navštěvovali všichni dospělí i děti ze souboru. Myslel jsem si, že se mi to všechno jen zdá. Pamatuji se na slova Standy o tom, jak mě v autobuse
podcenil a že si myslel, jak dovedu docela dobře machrovat. Ale byla to realita. Jelikož můj stav byl velmi vážný a plnoletý jsem byl až za rok, musel za mnou
přiletět do Litvy můj taťka. I jemu musím poděkovat, je neskutečně obětavý. Ostravička odjížděla domů a já musel ještě týden zůstat na jednotce intenzivní péče.
Promrskal jsem angličtinu a taťka oprášil svou ruštinu. Jen na litevské jídlo jsem si nemohl zvyknout. Od té události nenávidím jáhly, pohanku, kroupy a všelijaké
obilniny, které Litevci milují.
Taťka na Stáňu nedá dopustit, byl to právě on, kdo mu v Litvě podal pomocnou ruku při ubytování a vůbec orientaci v cizí zemi. Později se rodiče přiznali, že když Stáňa
telefonoval domů a oznámil, co se stalo, mamka se zhroutila, a tak nezbylo taťkovi nic jiného, než rychle zajistit letenku, sbalit nejnutnější věci, slovník
a spěchat do Vídně na letiště, odkud byl přímý let do Litvy. Do té chvíle taťka ani nevěděl, kde se Litva na mapě nachází. Mamka byla v nepřetržitém telefonickém
spojení se Stáňou, který jí podával ty nejpřesnější informace o mém zdravotním stavu. Jak tvrdí, byl to její anděl a zároveň posel dobrých zpráv. Při odjezdu
souboru z Litvy dával Standa taťkovi poslední dobré a užitečné rady.
Léčba v Litvě byla úspěšně ukončena a my jsme společně s taťkou odletěli letadlem do Prahy. Cesta z Prahy do Frýdku byla nezvyklá, sanitkou. Ve frýdecké nemocnici
jsem na příjmu překvapil přihlížející chirurgy. Ti ještě nikdy nečetli propouštěcí zprávu v litevštině. Musel jsem podstoupit několik kontrolních vyšetření, ale
primářka mou jizvu pod břichem okomentovala slovy „dobrá práce“. Nakonec vše dobře dopadlo. Na schůzce ve vile se pak Stáňa hrozně divil, proč naši rodiče děkují
právě jemu. Ale já vím, že si to opravdu zasloužil. Takový byl Stáňa, takový zůstane ve vzpomínkách mých i mých rodičů.
Radim Ivánek
Psal se rok 2003, byly letní prázdniny a já měl úžasnou možnost spolu s dalšími tanečníky, muzikanty a vedoucími, tedy i se Stáňou, vyrazit na dobrodružnou
cestu do daleké a exotické Brazílie. Pamatuji si, že to byla tehdy obrovská událost a přípravy na ni byly obzvlášť náročné. Byl jsem ovšem malý kluk, který si
nedokázal představit, co ho při téměř měsíčním pobytu v daleké Brazílii může čekat. Zážitky to byly neobyčejné a bylo jich velmi mnoho. Na druhou stranu se každým
dnem prohluboval stesk po domově. Vždyť tak dlouho jsem z domova ještě nikdy nebyl! Když u mě došlo až k velké krizi, Stáňa byl pro mě cosi jako kouzelný dědeček,
který přesně věděl, co mi je a co mi pomůže. Okamžitě pochopil, že když neblbnu s ostatními venku nebo se nebavím a chci jít večer „brzy“ spát, není něco v pořádku.
A taky poznal co. A v těch chvílích vždycky za mnou přišel s bezednou krabičkou plnou českých sladkostí a nabídl mi, co hrdlo ráčilo. Co si budeme povídat, nejen ta sladkost,
ale především vlídné Stáňovo slovo a jeho pochopení udělaly své a bylo po stýskání.
Ondřej Krupa
Co jsem vždy na Standovi velmi oceňoval, jsou především dvě věci: Když někdo potřeboval (nejen já, ale kdokoli, vím to z mnoha situací) nějakou pomoc,
něco půjčit či něco zařídit – nikdy neřekl ne. To dělá VELKÉ LIDI s velkými písmeny a on VELKÝ byl. Pozitivní myšlení za všech okolností: „Stáňo, jaké bude
počasí na festivalu?“ Vždycky řekl: „Samozřejmě, že bude pěkně.“ Většinou bylo a já vím, že i letos to pěkné počasí zařídil on. Podvědomě tlačil ty mraky pryč,
i když předpověď byla hodně špatná.
Roman Šašinka
Pro mě byl Stáňa můj druhý tatínek. Ten vlastní mi zemřel před 12 lety. Nejlepší člověk, co jsem poznala. A moc mi chybí.
Radka Polachová
Až v posledním roce jeho života jsem byla se Stáňou v poměrně častém kontaktu, připravovali jsme 21. ročník MFF F‑M. V předchozích ročnících počínaje (pro mě)
2. MFF jsem ho vnímala jako laskavého a skromného pána s baťůžkem na zádech a foťákem kolem krku. Fotil, nebo se sháněl po objednávkách na trička (festivalová
trička, která on sám ve firmě vyráběl). Vídala jsem ho pravidelně při festivalech. Když na něj dnes myslím a vzpomínám, vybavuje se mi věrně několik momentů,
např. s jakou láskou v očích a hlase hovořil ke svým vnoučatům Lucince a Marečkovi; s jakou vážností v hlase dokázal vtipkovat, člověk v prvních chvílích
„naletěl“ a pak se smál; jak spolu sedíme v jeho oblíbené hospodě - venku na terase - na pivu (v Bezručově ulici, kde stávalo na zahradě letadlo) a Stáňa mi
vysvětluje svůj postoj ke korupci, provizím, větším zakázkám, podnikání atd. Naprosto jsem s ním souhlasila a zjistila, že věci cítíme úplně stejně. Vidím ho při loňském
vánočním koncertě Ostravičky ve Vlasti, jak s laskavým a milujícím úsměvem sleduje vystoupení; vzpomínám si, že jsem obdivovala jeho úhledné písmo a smysl
pro detail; také si věrně vybavuji naše květnové poslední osobní setkání ve vile, kdy jsme „ladili“ detaily k programům jednotlivých souborů a Stáňa vnášel do všeho
klid a jistotu třeba i tím, jak říkal, že jsou věci, které se předpovědět nedají, a jistota vlastně neexistuje…; vybavuji si poslední telefonní rozvor s ním,
i když mu zřejmě bylo hodně špatně, nedal to znát a stále dokázal vtipkovat (prohlásil, že má asi chřipku a že je to tak vážné, že ani nemá chuť na slivovici).
Se slzami v očích si vybavuji, jak v červnu 2014, po skončení 20. ročníku MFF, s radostí oznamoval kolektivu, že jsem přijala výzvu k vedení MFF. Byl upřímně rád
a já netušíc, „do čeho se to zapletu“, jsem vše s radostí přijala. V červnu 2014 jsem šla festival dělat ze svého vlastního rozhodnutí a hodně jsem myslela na Evu
Gerykovou, nyní pokračuji s celým týmem lidí, které mám upřímně ráda, a na Stáňu a Evu myslím denně. Stále je těžké uvěřit, že už s ním nebudu nikdy mluvit.
Upřímně věřím, že nad festivalem bdí dva andělé strážní, Eva a Stáňa.
Zuzka (Němcová) Mojžíšková
Další foto Standy ve fotogalerii.
